Jak máme ostrovy celkem v lásce, (třeba Ameland nebo Azorské ostrovy), vyrazili jsme jednou s Jiřinou na Sardinii. Nějak nám připadlo, že tam zase tolik Evropanů nejezdí, a když už, tak se jedou koupat do některého z dost drahých hotelů na pobřeží. Jasně, i my jsme navštívili Costa Smeralda, i když jsme tam žádnou celebritu nezahlídli, ale jeden z velkých zážitků nás čekal během výletu lodí s romantickým jménem Jasmine a s ještě více originálním kapitánem.
Jak to začalo? Jednou ráno jsme se procházeli přístavem městečka Palau na severu Sardinie, když nás odchytil zavalitý mužík s vousem, za který by se nemusel stydět ani Bedřich Engels, a nabídl nám za výhodnou cenu celodenní výlet na jeho lodi Jasmine. Jeho pravá ruka – nepřirozeně vytáhlý muž v sepraných kalhotách a bundě-klokance, o jehož zdravém rozumu jsme pochybovali, ho před námi obřadně oslovoval jako „capitano“, tak jsme u toho zůstali i my. Rozhodli jsme se věnovat jeden den cestě jeho skvělou lodí po přilehlých ostrovech za celkem dobrý peníz – zvláště když v ceně nebyla jen cesta, odborný výklad (!), ale také celodenní strava včetně nápojů. No neberte to!
Původně jsme se těšili, že poplujeme ve skromném počtu, tedy my, kapitán a jeho poskok, ale vousáč byl velice zdatný obchodník. I když do plánovaného odjezdu zbývaly asi čtyři minuty, podařilo se mu v přístavu sehnat rodinu Francouzů otužilců, (jak se později ukáže), tři postarší páry německých turistů, z nichž nás nejvíc zaujal obrýlený stařík, který evidentně po celou dobu plavby jevil zájem pouze o alkoholické nápoje, a dále několik párů Italů. Jasmina se naplnila a vzhledem k její velikosti jsem i jako laik odhadoval, že náš ponor byl více než větší. I tak jsme vypluli, pozdě, to je jasné, protože na Sardinii o nějakou tu desetiminutku nejde, ale zato plnou parou. Kapitánův poskok prokázal přímo kočičí hbitost, když s odvázaným lanem zůstal stát na břehu, (ano, chvilku jsem dokonce oceňoval jeho příkladnost, že nechce přetěžovat Jasminu a dobrovolně zůstane po celý den v přístavu), aby se vzápětí vymrštil a vcelku elegantním skokem se přidal k naší výpravě.
Záliv Cala Coneri ostrova Spargi v národním parku Gallurského souostroví
Gallurské souostroví na severu Sardinie tvoří přírodní park La Maddalena, nazvaném podle největšího ostrova. Přírodní park tvoří sedm větších ostrovů a desítky malých ostrůvků. Na některých z nich se nacházejí překrásné pláže, které jsou ukryté před zraky případných návštěvníků a často je musíte doslova „objevit“. Miniaturní ostrůvky často jen tak trčí z moře a ani se nedivím, že kdysi bývaly postrachem námořníků. My jsme vzhledem k naší „rychlosti“ navštívili pouze ostrovy Spargi a La Maddalena, i když nám kapitán v přístavu sliboval něco jiného.
Ostré skály vystupující z vody – postrach námořníků v dobách minulých. Vzhledem k vypitému vínu kapitána, jsme byli vděční za poskoka, který zdatně manévroval mezi skalami.
Kapitán loď neřídil, na to měl poskoka, kterému jeho role kormidelníka vyhovovala. Kapitán se blýsknul veselým výkladem v několika jazycích, i když v italštině mluvil nepoměrně déle než v angličtině, němčině a francouzštině. S přibývajícími hodinami byla i na něm patrná únava a výklad postupně omezil pouze na italštinu. Koho něco bude zajímat, ať se prostě doptá. I tak lze zefektivnit průvodcovské služby. Musím však přiznat, že jeho výklad se víceméně omezoval na drby o lidech žijících v honosných vilách podél pobřeží a na pravděpodobné výše jejich kont. Při pohledu na Jasminu a jeho skromný personál – poskoka a kormidelníka v jedné osobě, jsem ho docela chápal.
Výletní lodě v improvizovaném přístavu ostrova Spargi. Ano, nemýlíte se – kapitánova chlouba Jasmina je ta nejmenší loď cudně schovaná úplně vpravo…
První zastavení bylo na ostrově Spargi. Tento ostrov je přístupný pouze ze severního zálivu Cala Canniccio a za druhé světové války tady bylo vojenské velitelství, jehož betonové zbytky se nacházejí na severozápadním pobřeží ostrova. Jinak je ostrov neobydlený, poměrně skalnatý s neprostupnými houštinami machcie. Vydali jsme se do zálivu Cala Coneri, který odhalil nádhernou pláž. Určitě bychom se i vykoupali, ale ani já, ani Jiřina nepatříme ke skupinám otužilců, kteří ve 12 stupních dovádějí v moři. Jinak ale smýšlela francouzská rodinka. Pravděpodobně usedlíci z Bretaně, kterým připadla teplota vzduchu i moře tak akorát, svlékli se do plavek a šup do vln. Děti skotačily, oba rodiče si zaplavali a potom se na ručnících opalovali. No, my jsme raději pokračovali v obhlídce ostrova a Jiřina si nasadila kulíška, protože začalo foukat.
Jiřina u zálivu Cala Coneri.
Pohled na část pláže Cala Coneri. O kus dál dováděla francouzská rodinka v moři. Z etických důvodů jsem je nefotil, zvláště když v tu chvíli měla Jiřina na hlavě kulicha.
Když už jsme všichni začínali mít hlad, vytasil se kapitán s obědem. Zakotvili jsme blízko miniaturního ostrůvku Budelli a poskok vytáhl z podpalubí sýry, salámy, olivy, papričky, housky a dokonce koláče. Na výběr jsme měli z několika druhů vod a limonád. To nás překvapili. To nejlepší ovšem schovával kapitán v objemné bedně. Na tu poskok sáhnout nesměl a tedy jen lačně přihlížel. Bedna totiž ukrývala docela dost lahví vína, které kapitán obřadně rozléval do plastikových kelímků. Tady se ukázala síla německého naturelu – obrýlený stařík, který zatím většinu cesty pospával, ožil a kromě toho, že si přivlastnil kelímek svojí manželky, žádal o přídavky. Kapitán potěšen zájmem o domácí víno, rád doléval staříkovi, jehož veselost s každým vypitým kalíškem stoupala. Trumf vynesl opět kapitán – vytasil se s místním likérem zvaným Myrto, docela silným a vyráběným skutečně z myrty. Mně Myrto zachutnalo a dopil jsem panáčka i za Jiřinu, podobně to udělal i veselý stařík, který ovšem dopil zelený nápoj nejen za svoji manželku, ale myslím i za většinu pasažérů. Tím jeho veselost vygradovala. Když jsme po obědě vytáhli kotvu a šnečím pohybem se vydali k dalším ostrůvkům, stařík se ujal role vypravěče, vtipného glosátora a komika výletu. Bral lidem z rukou foťáky a nabízel se, že je bude všechny fotit, což mu ovšem nikdo soudný nedovolil, s kapitánem se přel o to, zda jsme ve Středozemním nebo Tyrhénském moři a žertoval s dětmi. Těsně před tím, než upadl do trvalého kómatu, jsem ho spatřil na střeše loďky, která sloužila jako pozorovací teráska, jak předvádí malému francouzskému děvčátku hada. S hlasitým syčením, rukama těsně u těla a nezvykle realistickými plazivými pohyby se po břiše sunul ke zděšené holčičce. Potom krátce na to usnul a do konce plavby jsme ho v bdělém stavu neviděli.
Oběd na Jasmině v době, kdy ještě neteklo víno a nenalévalo se Myrto.
Druhá a zároveň poslední zastávka byla v přístavu městečka La Maddalena, které se nachází na stejnojmenném ostrově. La Maddalena je z celého souostroví jediný trvale obydlený ostrov s rozlohou 19,6 km2. Tady k nám kapitánův poskok projevil určitou dávku sympatií. Když jsme vystupovali z lodi, přitočil se k nám a jednoduchou angličtinou nám sdělil, kde tady mají dobrou zmrzlinu. Jeho rady jsme ovšem nevyužili, vzhledem k teplotě vzduchu a dost ostrému větru, který jsme si užili během plavby, jsme se spíše poohlédli po teplém čaji.
Městečko La Maddalena je propletené starými uličkami a zákoutími s množstvím kavárniček a obchůdků. Kostel Maří Magdalény z roku 1814 uchovává dva stříbrné svícny a kříž, dary admirála Nelsona. Během války s Francií se v roce 1793 ostrova zmocnil výsadek, jehož členem byl tehdy ještě neznámý Napoleon Bonaparte.
La Maddalena udržuje kontakt se Sardiní pomocí trajektů. My jsme ovšem využili služeb kapitána, na kterém se zatím podepsala únava a pravděpodobně i množství vypitého Myrta, takže jeho výklad na zpáteční cestě se rovnal nule. Ještěže byl poskok schopný nasměrovat Jasminu zpátky do Palau, kde v podvečer naše cesta bezpečně skončila.
Leave a Comment